Ludvík Hlávka - Dědeček a babička Štěpkovi

Vzpomínky

Osobnosti dědečka a babičky Štěpkových byly pro celou rodinu příkladem vzorné péče o děti a čestného života. Oba byly velmi laskaví a poctiví. Dědečkovu poctivost mi maminka dávala vícekrát za vzor. Dědeček říkával, že raději dává než bere.

Dědeček Jakub Štěpka a jeho rod pochází z Novosedel nad Nežárkou. Babička Terezie rozená Vančurová, byla z vedlejší vesnice Mláky. Rodokmen rodiny Štěpků a Vančurů, s označením dat narození, jmen rodičů, čísel domů a postavení společenského /rolník, pololáník atd./ uvedu dodatečně. O původu rodu Štěpků psal můj milý bratranec Karel Štěpka. Doložil, že rod byl založen po skončení 30. leté války v osadě Kolence, odkud se přestěhoval do Novosedel nad Nežárkou. Při naší rodinné výpravě do Novosedel n./N., u příležitosti stých narozenin dědečka Jakuba, jsme mohli na tamním hřbitově vidět četné náhrobky s příjmením Štěpků. Ve vsi tehdy ještě žil starý bratranec dědečka.

Dědeček prožil dost krušné mládí. V devíti letech přišel o oba rodiče, kteří zemřeli v šesti týdnech za sebou. Jeho maminka se prý utancovala, tatínek zemřel na "horkou" nemoc. Dědeček s bratrem Janem přišli o rodný statek a "chodili" po příbuzných, pomáhali u sedláků, později pracovali v lese. Bratr Jan byl o tři roky mladší a nechodil ještě do školy. Z toho důvodu neuměl číst ani psát. Při proslulém krachu Svatováclavské záložny, kterou vedli kněží, přišli o značnou část peněz po rodičích. Jako větší chlapec měl dědeček Jakub přítele ze selského statku, který chodil za děvčetem do vedlejší vesnice za lesem. Ten bral dědečka sebou jako doprovod, protože se bál chodit sám přes les. Na místě pak nechal dědečka čekat v hospodě, kde za něho platil útratu. /O takovém chození s kamarádem se zpívá v písničce o taliánském rybníku./

První setkání

Poprvé spatřil dědeček babičku, když ji maminka vedla do služby k Novákům /což byli příbuzní/. Dědeček byl se svými vrstevníky v hostinci u Hrubých. Tu jeden zvolal: "Podívejte, stará Vančurová vede dceru do služby." Všichni se podívali a dědeček řekl: "Ta černá musí být má!" A moje maminka k tomu dodávala: "A byla". Jenomže vznikly nečekané následky. Narodila se dcera, moje maminka, ale dědeček se ještě nesměl ženit, protože tehdy platil zákaz ženitby mužů před absolvováním" vojenské služby. Muselo se tedy čekat, až bude dědeček zproštěn vojenské povinnosti. Měl ploché nohy, což při tehdejších velkých pochodech vojsk znemožňovalo výkon služby a bylo proto důvodem ke zproštění od ní. Podle informace od mé sestry Marie prý také neměl dědeček "vojenskou míru". Nestal se proto vojákem, avšak ženit se mohl, až neschopnost vojenské služby potvrdili po třetím odvodu. Až v jeho 23. roce věku, když bylo mé mamince 8 měsíců.

Manželství

Před svatbou museli na faru. Při zpovědi se kněz dědečka na něco ptal nevhodně nebo netaktně, že to dědečka tak rozčílilo, že už nikdy více nešel ke zpovědi. Zůstal sice věřícím katolíkem, chodil každou neděli do kostela a večer před spaním se modlil, ale ke zpovědi už nešel nikdy. Dědeček s babičkou bydleli dole v Novosedlích n./N., v baráčku u rybníka k Mláce. Maminka říkávala, že bydleli u tetičky "z Kalispotu". Babička Vančurová šla k nim, aby její dcera mohla chodit do práce.

Dědeček chodil v zimě pracovat do lesa a v létě plavil vory po Vltavě až do Prahy. Zpátky jezdili plavci vlakem. Maminka zapsala ve své vzpomínce: "... když byla dobrá voda a nemuse1i nikde stát, tak přece přinesl dědeček pár zlatých. Ale když někde stáli, tak to pomalu v hospodě u řeky utratil." Dědeček si na plavbu nosil v batohu pecen chleba, záprážku a brambory, aby si mohl na voru uvařit jídlo, jako to nosili všichni. Jednou se dědeček plavil blízko domova a doma přenocoval. Jeho syn František ho uprosil, aby ho vzal na vor. Když však měli projíždět vorovou propustí /"šlajsnou"/, dědeček strýčka uvázal k voru, aby nespadl do vody. Propustí se sjíždělo prudce a bylo nebezpečí nárazu. Babička pracovala u sedláků za 20 krejcarů /40 haléřů/ za den. Někdy pomáhala také při úklidu sousední hospody. Oba manželé šetřili a pilně pracovali. Z peněz dědečkových, které mu zbyly z dědictví se koupila kráva. Aby mohla babička pro krávu vyžínat trávu v lese, musela oddělat za rok zdarma 20, někdy až 40 dní v lese při sázení stromků.

S dědečkem a babičkou také bydlela babička Vančurová. Už mohla málo pracovat a tak alespoň hlídala děti, aby mohla babička Štěpková chodit do práce. Babička Vančurová dětem povídala pohádky a dělala drobnou domácí práci. Když loupala brambory, zůstávala v bramborách očka od klíčků, protože babička už špatně viděla a brejle neměla. Když děti brblaly, že brambory nejsou dobře oloupané, že mají "očka", dědeček je okřikoval, aby jenom jedly, když on také může jíst. Dědeček nechtěl, aby byla babička Vančurová zahanbena za svou práci; věděl, že jim chce pomáhat ze všech svých sil, i když je stará. Vidíme, že dědeček byl velmi taktním člověkem, vzorným zetěm. Děti se často škorpily, běhaly přes postele, přes truhlu, pekelec atp. a babička jenom šeptala svoje napomínání: "Děti ! Děti !" Byla z nich nešťastná. Obyčejně chlapci, Frantík a Václav honili nejstarší Marii. Z pohádek si moje maminka vzpomněla jenom "o skleněném vrchu". Jednou dědečka strašně rozbolela noha a téměř 3 týdny byl v posteli. Nohy si namohl při lámání kamene na barák, který si chtěli postavit. Nemohl chodit, byl ještě mladý a při té nemoci utratili všechny peníze, které si ušetřili na stavbu domu. Tehdy nebylo žádné nemocenské pojištění a lidé byli odkázáni jenom na svůj výdělek. Museli prodat i krávu. Moje maminka chodila kupovat "sbírané" mléko /tj. zbavené smetany/ půl hodiny, přes celou ves, na faru. Platila za jeden litr jeden krejcar /2 haléře/. Kuchařka jí však z milosrdenství dávala mléka daleko více. V té době měli často také hlad.

Čím bylo jídla méně, tím více dětem chutnalo. K večeří byla polévka a když se děti chtěly ještě dojíst chlebem, říkala jim maminka, že "chlebíček už spí a vy už jděte také spát". Moje maminka už v osmi letech pásla u cizích a v jedenácti letech hlídala dvě cizí děti a už v deseti letech pomáhala dědečkovi sbírat oves z vypuštěných rybníků za Velkou Hlinou. "Panstvo" chtělo oves brzy sklidit, aby se rybníky mohly zase napustit, resp. v době dešťů už by se oves nemohl vyvézt, vozy by uvázly v bahně. Každý den z Novosedel do práce to trvalo tři hodiny. Měli toho dost i starší osoby, natož děti, jichž tam pracovalo více.

3.září 1890 se u Třeboně protrhl velký rybník Svět. Kdekdo chodil do Třeboně pomáhat při jeho opravě. Jenom dědeček nemohl, ačkoli by byl rád pracoval a vydělával peníze. Smutně seděl před domem a díval se, jak jdou mužští do práce vydělávat peníze, zatímco on je jako Lazar. Napnul tedy všechny svoje síly a vlekl se za ostatními. A jak tak přemáhal bolest, ta se postupně ztrácela, až ho koleno přestalo bolet. Dědeček se vrátil domů až večer - po práci. Jak se lidově říká "rozchodil se". Vrátila se mu možnost výdělku a bylo hned veseleji.

Oba manželé - dědeček a babička vedli příkladný život. Když se někdy babička rozhněvala, dlouho to netrvalo. Dědeček se před ní postavil a zazpíval: "Ty musíš, má milá něco na mě vědět ..." A babička mu řekla: "I jdi, ty blazne !" A bylo po hněvání.

Cesta do Prokopského dvora

Dědečkův bratr /strýček Štěpků/ pracoval v lese klenovského revíru Černínů a bydlel v bývalém dvoře, který nesl název Prokopský dvůr. Tento název byl odvozen od obrazu sv. Prokopa, který byl barevně vymalován nad barokní jižní bránou.

Nad obrácenou bránou byl svatý Florián, jak hasí požár. Začátkem 2O. let byly ještě malby čitelné. O vzniku Prokopského dvora psal bratranec Karel Štěpka. Kolem Prokopského dvora se rozkládají široké lesy, jež nahradily dřívější nevýnosná pole. Ve "dvoře" potřebovali dělníka, který umí z mladých stromků dělat "houžve". /Houžve jsou stočené mladé stromky smrkové, jimiž se svazovaly klády vorů./ Protože strýček Jan Štěpka věděl, že se jeho bratr Jakub, jako bývalý vorař, v této práci vyzná, doporučil ho fořtovi /revírníkovi/ pro přijetí. Dědeček by měl také výhodnější zaměstnání spojené s deputátním bytem ve dvoře. Zaměstnanci lesní správy měli možnost získání bezplatného topiva /dříví/, 2 míry pole a dvě míry louky pro obživu. Seno z louky bylo pro krávu na zimu. V létě je krmily ženy trávou z vyžínaných lesních pasek. Dědeček Jakub nabídku rád přijal a v roce 1898 se se vším majetkem a celou rodinou stěhoval z Novosedel nad Nežárkou do Prokopského dvora. V době srazu rodiny v roce 1961 jsme celou cestu projeli stejnou trasou díky bratranci Karlovi Štěpkovi.

Dědeček se ve dvoře brzy zabydlil. V blízkém Lodhéřově zpíval v německé hospodě: "My chceme svobodu slovanskýmu národu, ale Němcům nebudeme nikdy v porobu." Práce se dědečkovi líbila a polesný ho rád volal ke spolupráci při "přebírání" dříví a podobných důležitějších pracích. Moje maminka mi říkala, že by byl dědeček rád studoval, byl nadaný, ale neměl podmínky pro realizaci svého snu.

Někdy dědečkovi svěřili doručení dopisu od hraběte Černína jeho příbuzné /dceři?/ do Červené Lhoty za Pluhovým Žďárem.

Strýček Jan půjčil dědečkovi peníze na zakoupení krávy. Stáj byla k dispozici a všichni se radovali nad příznivou změnou života. "Ženské" měly k opatřování krmení dost práce - na trakařích vrchovatě naložených vozily daleko z lesa trávu a/nebo ji nosily v nůších. Babička Vančurová se také velmi radovala a doporučovala, aby se sedlé mléko /kyselé/ nekvedlalo, ale aby se kousalo a tak aby byl lepší pocit jídla nebo jedení. To asi zpočátku, než měli krávu a chodilo se pro mléko jinam, možná do Pluhového Žďáru. /Podle tety Müllerové to babička Vančurová doporučovala dříve, dokud sama hospodařila./

Život v Prokopském dvoře

Prokopský dvůr představoval uzavřený obdélníkový komplex barokního statku /viz přiložené schéma/. Na tzv. malé straně bydleli babička a dědeček Štěpkovi, strýček Jan a Tampírovi. Ve dvou babiččiných oknech voněly fuchsie. Na druhé straně bydlel hajný, později strýček Neužil. V jedné z komor jsem kdysi našel starou šavli drábovu. Ve dvacátých letech se pak dědeček s rodinou přestěhoval na druhou stranu, vedle hajného. V dědečkově rodině byli /v době mého mládí/ kromě rodičů: teta Terezie /Reza/, strýc Václav a teta Růža. Teta Julča byla ve službě, strýc František ve válce. V té době, když i můj tatínek byl na frontě, dědeček s babičkou k sobě vzali tři děti mé maminky, tj. sestru Marii /provd. Müllerová/, mého bratra Jaroslava a mne. Maminka chodila do to-várny a dědečkovy i babičce přispívala na výživu nás tří dětí. Vzpomínám si, že jednou jsem byl se strýčkem Václavem na návštěvě u babiččina bratrance Šafránka v Horní Pěné /za Jindř. Hradcem/, který tam obchodoval.

Dědeček Jakub chodil s ostatními "mužskými" do lesa. Vzal si kus chleba s máslem na celý den. Káceli stromy, očišťovali je od větví a rozřezávali je do "metrů" /to byly vyrovnané hranice polen/. V době, kterou pamatuji, už se houžve nedělaly, stromy dorostly. Myslím, že si v poledne dělali k jídlu zapraženou polévku. Na noc měli právo odnést si každý jednu "soušku" /suchý menší stromek/ domů na topení. Aby dědeček poznal, který strom je suchý, musel udeřit na strom sekerou. Když po úderu padalo jehličí, tak to byla "souška". Dědeček byl totiž barvoslepý a nepoznal barvu jehličí.

Podle lékařských výzkumů se barvoslepost přenáší na vnuky přes dcery. Také u mě se to projevilo. Stejně by se tato vlastnost měla projevovat u bratranců Jaroslava Neužila a Miroslava Ženčáka. Po mně zdědil tuto nedobrou vlastnost Pavlíček Gregorů a lze počítat i u Luďka Kováře. Doma se přinesená souška rozřezala na délku plotny a rozsekávala se na polínka, event. i na třísky. Mě dědeček nechtěl nechat polínka sekat, bál se, abych se nezranil. Ale při rozřezávání jsem pomáhal. Rozřezané a rozsekané dříví se skládalo vysoko u stěn kůlny, až ke stropu, kde mohlo dosýchat, aby bylo do zásoby na zimu.

Babička, Terezie Štěpková, vařila a vedla domácnost. Většina mléka se dávala do chladu zkysnout a ze "stažené" smetany pak nechávala děti "vrtět" máslo. Máselnice byla soudek s vnitřními přepážkami, do níž se vlila smetana. Dlouhotrvajícím otáčením a narážením o přepážky se kapičky másla srážely ve větší hrudky, jež pak hospodyně vyndala a event. formovala. Podmáslí zbylé obsahovalo ještě kousky másla a bylo velmi lahodné. Sražené mléko se dávalo více srazit do tepla a pak se přes lněný pytel z něho lisoval tvaroh. Syrovátka byla mírně nakyslá, ale málo se pila. Dávala se zvířatům. Tvaroh se lisoval v dřevěné kolíbkové konstrukci, která se zatěžovala kamenem.

Zvláštní péči věnovala babička pečení chleba. Pekla ho každých 14 dní. V původním bytě na "malé" straně měla pec v předsíni /říkalo se "síň"/. Pekla vždycky šest bochníků, které vydržely dobré až do příštího pečení. Pro pečení chleba měla k dispozici: díž kulatou /asi 1,0 m x 0,5 m/, kopisto /tj. velká míchačka těsta/, ošatky, lopatu na vsazování chleba do pece a koště na její vymetávání. Na chleba zadělala babička: mouku, vodu, sůl, kmín nebo fenykl a kvásek od předchozího kynutí. Mouka a přísady do těsta před zaděláváním i po něm byly požehnány znamením kříže, aby se "boží dárek" vydařil. Po rozmíchání se těsto drželo po celou noc v teple /zakrylo se polštářem/, aby dobře vykynulo. Ráno se rozdělal v peci oheň a mezitím, co se pec vyhřívala, babička v neckách chléb vyválela a dala do ošatek dokynout. Když byla pec rozžhavená, babička bochníky vsazovala do pece. Napřed bochník vyklopila z ošatky, potřela ho vodou a lopatou ho vsunula do pece. Postupně tak učinila se všemi bochníky. Chléb se pekl asi tři hodiny. Občas se bochníky přesazovaly, tj. které se pekly méně, přesunuly se v peci na místo více vyhřáté a naopak. I vypečený chléb se nahoře natíral vodou. Do rozpálené pece dávala babička také dva plechy cmundy. O cmundu se děti tahaly, zejména seškrabovaly přichycený spodek z plechu. Někdy prý tam babička upekla i závin. Ze zbytků těsta babička snad dělala pro děti žemličky. Chléb byl považován za boží dárek a když nám ho kousek spadnul na zem, museli jsme ho sebrat a políbit. Dnes se úcta k jídlu ztratila. Nedávno jsem viděl kluka, jak zahodil do koše dokonce půl rohlíku i s nakousnutým párkem.

V okolí dvora bylo množství borůvek. Z těch babička vyráběla vynikající knedlíky a buchty, dávala je na bramborové placky nebo na lívance /z ječné mouky/. Také nám je nechávala sníst s cukrem a smetanou. Vedle borůvek byly to i červené jahody a obrovské, černé, velice sladké ostružiny, které rostly na "tarasu", jimiž jsme doplňovali svoje potřeby vitamínů. Na podzim, když se lovil rybníček pode dvorem, jsme do sítě chytali drobné rybičky /grundle/, které babička pekla na pekáči celé. Byly velice chutné s chlebem. Velmi oblíbená byla cmunda /bramborák/, smažená na tuku. Ale někdy babička dávala toto těsto péci na pláty rovnou bez mastného /v místě, kde nebyla plotna příliš rozpálená. Této cmundě se říkalo litáky, protože vznikaly nalitím těsta na plotnu. Jinak babička kladla velký důraz na polévku a říkala, že polévka je "grunt", tj. základ jídla a výživy. Na pečivo se dával tvaroh, roztlučený mák /roztlučený ve hmoždíři/, anebo prachanda. To byl prášek z roztlučených suchých hrušek. Jak je vidět, lidé si tehdy vážili všech plodů přírody. Dnes člověk vidí, že hrušky nikdo neočesává nebo je lidi dokonce vyhazují. Nepostradatelnou pomůckou v kuchyni byl hmoždíř, nádoba bronzová, v němž se roztloukal nejen mák, ale i koření, homolový cukr aj. suroviny. V neděli ráno byla káva /žitná z cikorky/ s mlékem a buchta. Dědeček Jakub si buchtu rád drobil do kávy. V poledne, když se vrátily tety a dědeček z kostela, byla hovězí polévka s nudlemi a masem. Knedlíky byly nakrájeny v míse a omaštěné a jedlo se z jedné mísy. Maso se snědlo s polévkou. Hlavním zdrojem vitamínů byly pro mě v létě třešně. Jednak to byly sladké vrabčinky, na které se po večerech lezlo téměř hromadně. Byly poměrně velké a velice sladké. Za to vlastní třešeň /asi kanadská srdcovka/, rostoucí za kůlnou, byla mojí doménou. Nikdo ji nečesal a tak jsem ji přes den okupoval. Byl to strom asi 15 m vysoký a úrodný. S oblibou jsem vylézal do samého vršku, kde byly třešně největší a nejsladší, rozpálené sluncem. Na této třešni jsem strávil mnoho hodin v jednom zátahu. A když jsem slezl, šel jsem prosit tetu Julču Neužilovou o trochu kyselého mléka. Spínala nade mnou ruce, aby se mi nic nestalo. Ale mě to mléko po třešních vždycky chutnalo. Dnes bych si to ovšem rozmyslel. Jablečné stromy skýtaly plody hlavně pro panstvo. Česaly se na podzim, kdy už jsem býval ve škole v Jihlavě.

Strýček Václav ševcoval. Pro nemoc byl z vojny propuštěn, ale za to musel spravovat boty pro vojáky v Jindřichově Hradci. Kromě toho ovšem opravoval a někdy i šil nové boty pro civilní občany. Často a dlouho jsem ho pozoroval při práci a dodnes lituji, že jsem se ho nedovolil a nenaučil se něco z tohoto ctihodného řemesla.

V mládí byl strýček Václav cvičitelem řemeslnického dorostu Sokola v Českých Budějovicích, kde se vyučil. Často si proto zpíval sokolské či národní písničky, ale i aktuální vojenské. Takže v bytě se hodně zpívalo, téměř po celý den. Tyto staré nápěvy zůstaly v mé paměti a až dodnes se mi mimovolně vybavují /večer, v noci, ale i ve dne, podle stavu nálady/. Písničky tety Rezy i strýčka Václava má zapsané teta Růža, provdaná Ženčáková. Z písniček lety Rezy si namátkou vzpomínám: U studánky-seděla, Což ta Jizera tak smutně hučí, Jsou lidé,co se pro peníze berou aj. Nikdy nezapomenu na žalostný nápěv písně: "Ach můj drahý synku, kdo tě dal na vojnu...". Strýček Václav se stal mým kmotrem při biřmování. Dodnes lituji, že mě nikdo nepoučil, že se sluší dát si biřmovací jméno po kmotrovi. Já jsem chtěl udělat radost mamince a dal jsem se biřmovat jménem Jaroslav, po mém zemřelém bratrovi.

Za strýčkem Václavem jsme jezdili stále, dokud měl živnost. Měli jsme levnou jízdu vlakem, protože byl tatínek železničářem, a tak jsme chtěli strýčkovi "dát vydělat". Ale jeho boty byly velmi solidní a pohodlné, takže dlouho vydržely. Jezdili jsme za ním do Prokopského dvora, potom do Klenového, až naposled i do Nítovic.

V okolí Prokopského dvora rostlo dost hub: hříbků, kozáků, křemenáčů, zejména však lišek. I syrovinky se vyskytly - ty jsem jedl hned na místě. Někdy jsem byl na houbách i se strýčkem Václavem. Když chtěla babička dělat k obědu bramboračku, stačilo někomu říci, aby skočil do lesa na houby do polévky a on se za chvíli vrátil. Strýček Václav na toto téma složil písničku:

Strýčka Václava jsem měl rád pro jeho písničky a pracovitost. Trochu mi vadila však jeho prchlivost, kdy mě několikrát trestal potěhem. Ale, jak se říká, to je život.

Teta Reza se starala o krávu, ev. i telátko, a o slepice. Nosila či vozila ta velká kvanta trávy, kterou dobytek potřeboval. Pro slepice v korýtku rozsekávala brambory s kopřivami. Také jsem jí někdy pomáhal. Rozsekávalo se sekáčkem, který měl ostří esovitě formované. Teta Reza často zpívala, spíše však zamilované písničky. Vdala se až starší za Jana Šaška.

Velmi jsme si, my děti, vážily tety a strýčka Neužilů. Když jsme všichni k tetě přišli, tak nám dávala vynikající chléb s máslem a k tomu mísu s medem, v němž byly ještě voštiny. Ty jsme si ovšem na chléb nemazali, ale voštiny se mohly kousat a tak z nich získat med. Jako jsou dneska žvýkačky pro děti. Chléb s máslem a medem byla nevýslovná pochoutka. V Jihlavě jsme měli po válce pouze sádlo /po I. světové válce americké sádlo "presované", nekvalitní, nedobré/. Jinak jsme měli máslo pouze u babičky Štěpkové, když jsme "vrtěli" smetanu. U Neužilů byla ještě jiná lákadla - kalendář amerických Čechů, almárka se starými učebnicemi a dokonale zachovaná, jak nová kniha "Staré pověsti české" od A. Jiráska s původními ilustracemi Věnceslava Černého. To bylo něco pro moji čtenářskou duši!

Jednou mě chtěl strejček Neužilů překvapit. Vstával jsem tehdy asi před 4. hodinou ranní a vyrazili a jsme do lesa naslouchat toku tetřívků. Les byl kouzelný avšak ptáky jsem moc neviděl. Zřejmě jsem už měl zkažené oči a brejle ještě ne. Těch jsem se dočkal až po dlouhých letech. Nevědomost o vlastním zdravotním stavu mě tak připravila o dokonaly prožitek krásného přírodního jevu. Z myslivosti jsem získal ještě jednu zkušenost a dokonce výdělek. Bylo to v zimě a dědeček mě vyzval, abych šel nadhánět lišku /samozřejmě, že s ním/. Myslivci ji měli vystopovanou v jednom houští které obklíčili provázky a pentlemi a po obhlídce, zda liška v noci neutekla, jsme začali procházet houštinou s hlukem a v jednom směru. Ale liška se nedala vyplašit a hon skončil neúspěšně. Já dostal vyhubováno, že prý jsem šel myslivcovi rovnou do rány. Jenomže, jak jsem mohl vědět, kde on stojí? A choval jsem se podle pokynů. Ale přesto jsem za nějaký čas dostal prostřednictvím dědečka peníze za účast na honu.

Tetu Růžu moc u dědečka nepamatuji. Byla brzy na zkušené a vdala se za strýčka Ženčáka. Zato jsem k nim jezdil do Polné. Čas nějaký také bydleli u nás ve Starých Horách.

Když jsme byli u babičky na velikonoce, uvařila nám obarvená vajíčka. Pokoušeli jsme se je přehodit přes střechu - ale málokomu se to povedlo. Nebo jsme se taká pokoušeli mincí proseknout vajíčko druhému a tím ho od něj získat. Na vyšlehávání se už ani nepamatuji.Na jaře se také pálily "čarodějnice". Za rybníčkem na okraji cesty byl založen velký oheň a připravena košťata namazaná kolomazí. Ta se vyhazovala po zapálení do vzduchu a mužští soutěžili, komu čarodějnice vyletí výše. Při té příležitosti jsme na obzoru pozorovali jiné podobné ohně např. v Mostečném.

V létě bylo plno starostí se senem. Dělníci nešli do lesa, ale museli s dalšími najatými sekat louky. Vstávali už ve tři hodiny ráno /u nás dědeček/ a bez snídaně odešli. Kosit se začínalo téměř za tmy, aby co nejvíce využili rosy, při níž se lépe sekala tráva. Teprve asi v 9 hodin jim děvčata či ženy přinesly snídani a měli krátký oddech. Mezitím ženy posekané řádky rozhazovaly, aby tráva oschla. Když sekáči "na panském" kosili louku, bylo jich v řadě snad asi deset. Byli za sebou seřazeni jako vojáci a stejnoměrný ráz všech sekáčů měl rytmický charakter, svištivý zvuk. Sekání trávy předcházelo večer naklepáváni kos, které se rozléhalo v celém dvoře, poněvadž všichni chtěli mít ostré kosy. Když šli do práce byli vystrojeni jako vojáci. Na ramenou nesli kosy /špičkou nahoru, aby se nikdo neporanil/, na pásku po boku měli v rohových nádobách /tzv. krbcích/ brousky namočené ve vodě, jimiž si občas museli otřít kosy, aby se ostří znovu vytáhlo.

Seno se "obracelo", tj. řádky se hráběmi přehazovaly, aby mohlo oschnout na druhé straně, po obědě. Obracely ženské a děti; večer se seno dávalo do kup, jednak aby náhodou nepromoklo na řádcích, dále proto, aby se přes noc zapařilo /a tím fermentovalo/. Ráno druhý den znovu ženy a děti seno "rozhazovaly" na sušení a obracely ho. Suché seno se pak nakládalo na vůz, připevnilo se "pavuzou" /to byla štíhlá, bezkorá kláda/, která seno přidržovala na fůře.

Pro kluky bylo atraktivní houpání na pavuze, při jejím upevňování provazy. Pro lesní správu se seno ukládalo na půdě nad stájemi. Při jeho "odebírání" z fůry jsem také pomáhal. Domnívám se, že se tehdy věnovala větší péče loukám nežli dnes. Ačkoliv byly louky položeny nízko, v úrovni rybníků nebývaly většinou bahnité a netrpěl se na nich mech. Louky se vápnily, takže tráva zvířatům chutnala. Po horkém dni jsme se chodili koupat do rybníka Kužele, který měl písčitý břeh, mírně se svažující. Byl tehdy mělký, vodu prohřátou. Někdy s námi šli i strýčkové a pokoušeli se nás naučit plavat. Ale kolem rybníka bylo velké množství much, ještě více než ve dvoře, které nám ztěžovaly pobyt u rybníka.

Po senech brzy nastal čas sklízet políčko. Bylo se žitem a brambory položeno na kopečku za klenovskou hajnicí. Pamatuji se na horká léta, když se sklízelo obilí. To se pak dávalo k semletí na mouku do mlýna.

Volného času jsem o prázdninách využíval především ke čtení. Z almárky u Neužilů mě zaujaly učebnice /geologie, geometrie/, četl jsem jejich Staré pověsti české a kalendáře amerických Čechů. U dědečka jsem četl Pečírkovy kalendáře i s kronikami. Pamatuji se na zprávy z doby 1. světové války o desetitisících /či snad stotisících/ padlých v bojích o karpatské průsmyky. Hlavní příčinou těchto strašných ztrát byly tehdy nově zavedené kulomety a špatná bojová taktika. Důstojníci zvedali do bojů linie vojáků po starém způsobu, čímž poskytovaly kulometčíkům ideální terče. Teprve později se vojáci naučili přibližovat plížením a postupovat přískoky za současné podpory střelbou. Velmi na mne působily písně ukazující hrůzy války /Země se třese..., Na Piavě zvečera ... aj./. V průběhu 1. světové války jsem zažil také prohlídky bytu při hledání barevných kovů /bronz, mosaz atp./. Aby babičce "nezrekvírovali" /zabrání ve prospěch státu, zpravidla bez náhrady/ bronzový hmoždíř na tlučení koření, máku atp., babička ho schovala do kamen. Válka působila stále neodbytněji. Jednou přišel četník vyšetřovat přechod strýčka Františka Štěpky v čele celé hlídky do italského zajetí. Strýček byl snad četařem a měl podepsanou žádost o přijetí do četnického sboru. Ale četník řekl babičce, že to, co strýček udělal, byla jeho národní povinnost. Je pravda, že takových uvědomělých četníků mnoho nebylo a válka se už blížila ke konci. Po válce chtěli strýčka Františka převzít do četnického sboru, ale strýček odmítnul. Říkal, že nebude honit z lesa staré chudé ženy.

Na půdě strýčka Jana Štěpky byly staré časopisy "Svatý Vojtěch", "Panna Maria" a také zážitky misionářů. Strýček i teta Štěpkovi byli velmi pobožní a katolické církvi dali mnoho peněz. Mně tato četba ukázala složitost organizace církve a její problematičnost.

Po jedněch prázdninách jsem se spojil s Čurdou, který byl vzdáleným příbuzným a národním hostem z Vídně u strýčka Jana, a podnikli jsme dvě výpravy - jednu do zámku ve Stráži nad Nežárkou a druhou na hrad Choustník. Bez mapy, bez přípravy a bez jídla jsme vyšli na celý den, aniž jsme informovali naše rodinné ochránce. Do Stráže jsme sice nedošli, ale moc nám nechybělo. Na Choustník jsme došli /přes Červenou Lhotu, kterou jsem tehdy poprvé poznal/ a dodnes mám uschovanou vstupenku z hradu s vyobrazením věže. Byly to dva dlouhé výlety, podniknuté velmi nerozvážně.

Cesty do Prokopského dvora byly dlouhé, ale nezapomenutelné. Napřed jsme šli z Kardašovy Řečice do Klenova, odsud polními cestami a přes les až na místo. Celkem asi 2 hodiny. Stále si můžeme vybavit horké léto v polích za Klenovem, volání křepelek a posléze tichý chlad lesa. Lituji, že mi můj zdravotní stav nedovolí opakovat tuto nezapomenutelnou cestu se vzpomínkami na moje obětavé prarodiče a jejich děti.

Dědeček se nebál ani zbytkového statkáře Beneše /snad bratra ministra zahr. věcí a pozdějšího prezidenta/. Ten si najal od lesní správy lesní dělníky, aby mu kosili louku. Platit jim chtěl méně než měli za tuto práci u lesní správy. Dědeček se ozval, aby to sekal sám, že za tak nízký plat nemohou pracovat, že to není ani na suchý chléb. Tak jim prý přidal. Jinak ale s kočárem svezl tety, když šly pěšky do Jindřichova Hradce a asi je někde předjížděl. Strýček František Štěpka nějaký čas bydlel a zřejmě také pracoval v "zámku" v Pluhovém Žďáře. Maminka napsala, že Beneš odprodal lesy patřící ke Žďáru; ty mu prý zaplatily celý statek a ještě mu zbylo. V seznamu majitelů žďárského zámečku není však Beneš uveden, ačkoli ho skutečně vlastnil.

V roce 1938 byl klenovský revír i s Prokopským dvorem začleněn na základě přáni hraběte Černína do zabraného území Německem. Svědčí o tom i to, že původní plán záboru se nedotýkal okolí Jindřichova Hradce. Lidi ze dvora nemohli by už volně do Žďáru do kostela, na hřbitov, kde už byla pohřbena babička, a tak se dědeček i s tetou Rézou a jejím manželem Šaškem Janem přestěhovali do Nítovic, obce západně od Kardašovy Řečice. Babička se tohoto konce nedočkala. Zemřela v roce 1932 v 71. roce svého věku. Téměř současně s ní zemřel i Jožínek Ženčáků který byl u prarodičů na návštěvě.

Ještě malou vzpomínku na charakter dědečka a babičky. Když se měla narodit moje sestra Anna, měl dědeček nějaký ošklivý sen. V té souvislosti řekl babičce, že v případě, kdyby jejich dcera moje maminka, zemřela, že by si vzali za vlastní moji starší sestru Marii, aby pomohli mému otci s výchovou dětí. Maminka však naštěstí zůstala naživu.

Na konci svého života měl dědeček od státu jenom nepatrný důchod. Chtěl proto požádat hraběte Černína, jako dlouholetý zaměstnanec, o pomoc. Žádost byla pěkně zformulována, avšak neodeslána. Jsou na ní vidět stopy slz. Dědeček asi zaplakal nad osudem chudého člověka a hrdost mu zabránila v odesláni žádosti.

Tento dopis jsem předal bratranci Karlovi Štěpků, který se velmi zasloužil o vypsání vzniku rodu Štěpkova. Svoje osmdesátiny dědeček krásně oslavil při své poslední návštěvě u nás ve Starých Horách - /Jihlava/ v roce 1941. Zachovala se fotografie události, na jejímž zdárném průběhu měli podíl i švagrové Kužel a Müller. Dědeček vřele vzpomínal na tuto událost v dopise, který máme schovaný. Škoda, že se dědeček nedožil delšího věku – zemřel již v roce 1942.

Ještě po smrti měl dědeček problémy; Němci chtěli, aby byl pohřben v zabraném území. Bylo třeba potvzení z Novosedel nad Nežárkou, tj. že je tamním - tedy "protektorátním" příslušníkem, aby mohl být pohřben v Kardašově Řečici. Ještě v den pohřbu si četník některé okolnosti ověřoval /ale s velkým taktem/.

Dědečkův hrob byl označen jeho jménem, avšak od smrti tety Rezy nese označení: rodina Šaškova. Je umístěn v pravé polovině hřbitova, v jeho hornější části.

Na základě vzpomínek maminky a sester Marie a Anny (Marie Müllerová a Anna Kuželová - pozn. red.) zapsal na památku milých prarodičů

Přiložená příloha: schéma Prokopského dvora