Ludvík Hlávka - Naše maminka Marie Hlávková
Vzpomínky
V historii každé rodiny se vyskytují události, jež bývají milníky další cesty; vyskytují se situace příznivé i negativní. Ze všech těchto příběhů se lze poučit a jejich zkušenosti vhodně využívat pro vlastní rozhodování. V širší souvislosti nám historie, vzpomínky a odkazy Minulosti umožňují uvědomovat si vlastní identitu v kontextu celého národa a jeho vývoje. V tomto duchu píši těchto několik vzpomínek na naši maminku, aby byly také poučením pro mladé, aby nezapadly do zapomnění příběhy, dnes už někdy legendární.
Rodina maminky
Některé podrobnosti jsem uváděl už ve vzpomínkách na maminčiny rodiče – dědečka a babičku Štěpkovy. Rodina Štěpkova bydlela v jižních Čechách odpradávna, a to v okolí Třeboně. Je to kraj zádumčivý, ale vnitřně krásný. Duchovní bohatost se v historii projevovala lpěním na poznané pravdě, ale také ve zpěvnosti lidu. Z těchto kořenů se pak formovaly jak revoluční tradice husitství a selských bouří, tak i pevná zbožnost lidu prošlého tvrdou rekatolizací doby Temna.
Obyvatelé jsou v podstatě potomky starých Doudlebanů, možná nejsevernější větve jižních Slovanů. Typický jejich znak – orlí nos – měl otec naší maminky, ale i ona sama. V jihočeském nářečí přežívají pozůstatky řeči předcházejících generací, dokonce i Bójů. Tak např. mimo jižní Čechy se nezná slovo „taluta“, což je keltské slovo a značí příkop. Jiná nezvyklá slova jsou např.: pažlutný /mlsný/, pochám, járník /nebojácný chlapec/, melák /žvanil/, voškrda /hubený, nehezký/, calta /vánočka/, šejtroch /žebříček u trakaře/, atd. Řada z nich je uvedena v knize Marie Krškové: Dobráci, filuti, meláci, vydané Mladou frontou v roce 1957.
Můj bratranec, PhDr. Karel Štěpka, sledoval vývoj rodiny Štěpků už od roku 1650, kdy se do rodiny Waniáskovy v obci Kolence přiženil mladý Vít, pocházející z Lipnice. Rodina byla bez hospodáře a přistěhovalec si vzal mladou, asi patnáctiletou dceru zemřelého sedláka Kašpara Waniáska (Kašpar Waniásek - * kolem 1600; † 28.9.1646; Kolenec - pozn. red.). V další generaci se potomci Vítovi přestěhovali do sousední obce Novosedel nad Nežárkou, kde přijali jméno Štěpka a zůstali tam až do 20.století. Poslední Štěpka, bratranec mého dědečka, zemřel v Novosedlech v roce 1959. Ve své důkladné práci bratranec Karel dokázal hospodářskou pokrokovost Štěpků, jakož i jejich životní odolnost. Zatímco v ostatních rodinách děti často umíraly, u Štěpků se dožívaly dospělosti a pravidelně se rodiny rozrůstaly. V přiloze uvádím rodokmen mé matky asi od konce 18. století.
Od doby narození Víta /Waniáska/ až do úmrtí maminčina otce Jakuba Štěpky uplynulo 317 let a vystřídalo se devět generací. Otcové rodin se dožívali průměrně 62 let, přičemž první a poslední se dožili 81 let, v prostředních generacích se projevily největší výkyvy – 38 a 82 let života. Matky rodin se kupodivu dožívaly nižšího věku – v průměru méně než 53 let. Nejvyššího věku z nich se dožila maminčina matka, babička Terezie 71 let. Druhého nejvyššího věku se dožily první čtyři známé hospodyně – od 54 až do 65 roku svého života. Mužové se ženili průměrně asi ve 25 letech, ženy se vdávaly V průměru asi v 22 1/2 roce života, dvě z nich dokonce Kolem 14.-15. Roku věku. V manželství žily tedy asi 30 let Průměrně, mužové déle – asi 37 let.
Naše maminka se svými 93 lety byla nejstarší ženou Štěpkovy rodiny. Vdávala se ve 23 letech za Daňka a po jeho smrti ve 27 letech se vdala za mého otce Šimona Hlávku. Z ostatních sourozenců maminky se strýček František dožil 90 let, Václav 84 let, teta Julie Neužilová 82 let. Teta Terezie Šašková umřela z nich nejdříve. Věk členů rodiny se v podstatě stále prodlužuje.
U Štěpků bývala rodina dosti četná. Můj bratranec Karel zjistil, že v nejstarších známých dobách hospodář odevzdával statek nejmladšímu, zatímco starší děti vybavil do života jinak. V dalších dobách se politika dědění změnila a statek přebíral nejstarší syn. Tak docházelo, při četných dětech, že někteří potomci se musili spokojit s menším podílem. Zatímco původní rodič byl rolník /celoláník/, další už tento charakter pozbývali, až se stali pouhými podruhy. Instituce podruha se projevovala v tom, že podruh měl svou vlastní krávu ve chlévě hospodáře a musil tomuto za poskytnutý chlév přenechat veškerý hnůj od krávy. Byt si musel odpracovat.
Oba dědečkové mého dědečka Jakuba Štěpky byli sedláky, avšak už otec dědečka byl podruhem. Vyplývalo to ostatně ze skutečnosti, že dědečkův dědeček měl ze dvou manželství dvakrát po osmi dětech. Živnost Štěpkovu tehdy převzal Josef /strýc dědečka Jakuba Štěpky/, který však špatně hospodařil - „prokafoval“ statek a odstěhoval se do Ameriky.
Dělba práce v rodině byla přirozená. Muži pracovali na polích, v lese, popř. plavili vory, v době sen sekali trávu, ve žních obilí. Ženy chodily vyžinovat trávu do lesa, obstarávaly domácnost, zvířata, sušily seno a pomáhaly při žních s obilím /spolu s dětmi/. Dědeček Jakub Štěpka měl v kůlně stolici, na které pomocí pořízu /zvláštní obouruční nůž, často se zakulaceným ostřím/ vyráběl násady a topůrka. Každý měl svůj vymezený obor činnosti, do něhož mu druhý nezasahoval. Důsledkem toho byla určitá vnitřní harmonie, založená na vzájemném respektování.
Nositelkami, strážkyněmi morálky byly především ženy. Vychovávaly děti příkladem i připomínáním. Zvláště se odsuzovalo kouření žen. Tehdy z žen kouřily ještě tak staré cikánky. V neděli, před odchodem do kostela, se tety pečlivě upravovaly, aby jim nebylo vidět /ó, hrůza !/ ani kousek spodničky. Co by říkaly dnešnímu oblečení děvčat a žen, zvláště tancům. Výchovu dětí ovlivňovalo také používání hojných přísloví, jež vyjadřovala kolektivní moudrost národa. Maminka jich znala několik set. Některá přísloví byla velmi výstižná: Malé děti šlapou po klíně, velké po srdci. Kde se kdo zrodí, tam se i hodí. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Atd. Výchovu dětí také ovlivňoval častý zpěv. Zpívalo se při práci, při uklízení bytu, podle okamžité nálady. Byly to písně probuzenecké /Čechy krásné.., Na den svatého Rufa.., Kníže Oldřich atp./, národní, zvláště jihočeské, sociální /Osiřelo dítě,.. Jsou lidé, že se pro peníze berou.. atp./, milostné, ale i sokolské písničky. Pro každou náladu a do každé situace se některá písnička hodila.
V době mého mládí /počátkem 20. století/ už v jižních Čechách nebylo stop po husitství. Obyvatelé byli horlivými katolíky. Často se modlili „růženec“ ten je podoby náhrdelníku a je zakončen křížkem. Nosil se však v ruce. Na šňůrce byly kuličky a když se někdo modlil růženec, musel se za každou kuličku pomodlit jeden „Otče náš …“. A to pak bylo hodně modliteb. Maminčin dědeček, Matouš Vančura, chtěl se ještě před svou smrtí pomodlit celý „růženec“ a už mu to nešlo. Povídal své ženě : „Matko, už se modlím dnes růženec po kolikáté a nemohu se ho nikdy do konce pomodlit“. Tato formální stránka se v té době pokládala za velmi důležitou. Tento dědeček zemřel po osmileté nemoci, kterou si přivodil při lámání kamene na postavení domku. Všechny ušetřené peníze se v době nemoci utratily /žádné nemocenské tehdy nebylo/, takže nakonec neměli na byt a nastěhovali se do pastoušky v obci Mláka.
Příslušníci rodiny si podle možnosti vzájemně pomáhali. Tak např. babička Vančurová pomáhala své dceři, provdané Štěpkové, ta zase svým rodičům a mohu říci, že tato tradice trvá dále.
Trvalou legendou v rodině je pověst o praprababičce, kterou si přivezl jeden Šafránek /jeden předek z babiččiny strany/ až z Francie. Otec Francouzky byl údajně hejtmanem a dal dceru hledat po celé Evropě. Ona však odmítnula vrátit se ke svým rodičům a zůstala s manželem a dětmi v Novosedlech. Váže se k ní další pověst, že měla tři syny, z nichž jednoho musela dát na vojnu. Nechtěla se však rozhodnout pro jednoho, aby jí nemohl vyčítat, že ho má méně ráda než ostatní. A nechala tedy odvést všechny tři. Naštěstí se jí všichni vrátili zdraví.
Vzhledem k častým vojnám mohli se někteří ženit až pozdě. Odtud pramení rčení z jižních Čech : Ženich na louce, děvče v kolíbce.
Dětství maminky
Narodila se 11.ledna 1884 ve Mláce u babičky Vančurové. Mláka byla obcí přifařenou k Novosedlům nad Nežárkou. Když našli její rodiče byt v Novosedlech přestěhovali se tam všichni: dědeček Jakub, babička Terezie se svou matkou Vančurovou a mojí matkou, novorozenou Marií.
Babička Terezie měla v době svatby truhlu /na prádlo, na knížky a památky/ a peřiny. Ostatní zařízení a krávu koupil dědeček z podílu po svých rodičích. Dědeček v zimě kácel stromy, v létě plavil po vorech do Prahy. Předákem vorařů byl dědečkův strýček Jan Štěpka, řečený Matoušů.
V roce 1890 se dědeček Jakub rozstonal a 17 týdnů nemohl pracovat /nebyla žádná sociální ochrana/. Výdělek babičky /20 krejcarů na den/ nestačil na výživu a tak museli krávu prodat. Měli skoro bídu, jen trochu chleba a sbírané mléko /tj. bez smetany/ kupované na faře za 1 krejcar litr. Maminka ho nosila v plucárku přes 6 litrů. Avšak pro šest příslušníků rodiny toho bylo málo. Maminka napsala „Čím toho bylo méně, tím více chutnalo“. Večeřela se polévka a když děti ještě chtěly chléb, maminka /tj. babička Terezie/ jim říkala: „Chlebíček už spí, a vy už jděte spát“. Měli ovšem také uložené brambory /z jara už někdy nasládlé/ a kadečku zelí. Maminka vzpomínala, jak její matka uvařila malé Réze namaštěnou kaši z vody. Nic jiného pro ni tehdy neměla. Občas babičce vypomohl její bratranec Šafránek, kupec z Horní Pěné. Jezdil nakupovat do jižní Evropy a přinášel babičce různé suvenýry – červené korále, medailonek, snad i zástěru, ve které se dala babička vyfotografovat a jiné.
Maminka, jako nejstarší z dětí, už v osmi letech vypomáhala u známých pást husy, v deseti letech chodila se svým otcem Jakubem na žně ovsa do dvou vypuštěných panských rybníků za Velkou Hlinou, jehož sběr se nemohl odkládat /v případě dešťů by se obilí nedalo vyvézt/. Byla to těžká práce i pro dospělé – po celý letní den, a to při ztrátě tří hodin cesty /sem a tam/. V dalším roce pak maminka pomáhala hlídat děti i jinak pracovat u jiných. Ale byli to také chudí lidé a tak se občas chodila dojíst k rodičům.
Do školy měla maminka asi 1/2 hodiny. Proto bývala přes poledne ve třídě a čekala na odpolední vyučování. Jednou jí spolužačka dala za košili chrousta. Bylo z toho tolik hluku, že pan učitel Němec přiběhl uleknut, co se stalo. Obě děvčata potrestal /na kapesníku si udělal uzel a tím jim naklepal/. Ještě jednou měla maminka ve třídě smůlu. Přinesla z domova placky, které zmrzly. Chtěla si jednu ohřát, ale protože v ní bylo málo mouky, když ji maminka dala na rozpálená kamna, placka se začala pálit. Děti začaly křičeti: „Štěpková síglovala“, protože připálená placka udělala na kamnech kolo jako od pečetě /“sígl“/. Také tehdy ji pan učitel Němec potrestal, ačkoli byl jinak dobrák.
O polednách, když měla chléb, tak si ho vyměňovala s kamarádkou. Obě měly sice na oběd suchý chléb, ale každý byl jiný. Babičce chutnal lépe černější s brouskem /=sražená nevykynutá část těsta/. Do stáří si maminka pamatovala, jak jí chutnaly lívance, které babička upekla z ječné mouky /ječmen dostala babička za mlácení obilí cepem/.
Ještě jako školačka pracovala maminka u sedláka v Novosedlech po dva roky. Kromě běžné práce musela chodit místo hospodyně sázet do panských lesů stromky, aby tato získala právo chodit do lesa vyžinovat trávu. Ale maminka se naštěstí znala s chlapcem /ze svatby/, který za ni vykopával jamky pro sazenice. A tak tuto práci zvládla, i když byla ještě mladá. Po druhé sázela stromky už starší v Prokopském dvoře, než šla sloužit do Žďáru.
Ze školy se vycházelo hned po dovršení čtrnáctého roku. Přesně v den svých narozenin 11.ledna 1898 dostala maminka od správce školy pana učitele Němce, vysvědčení. Bylo výtečné – samé jedničky, až na ruční práce /dostala z nich dvojku, protože nepřinesla plátno na košili – neměli na ně – a šila ji jenom z papíru/ a pak z náboženství, protože jednou nedokázala pokračovat ve výkladu. Tu nezaslouženou dvojku z ručních prací maminka, později vynikající krajkářka a dobrá švadlena, nemohla paní učitelce Vegrové do smrti zapomenout. Maminka ve svých vzpomínkách napsala, že by jí nějaká dvojka z ostatních předmětů také „padla“, ale domnívala se, že jí pan řídící učitel chtěl vynahradit ty dvě nezasloužené dvojky. Potom jí při předávání vysvědčení pan řídící učitel hezky promluvil do duše, aby byla stále tak hodná, jako dosud. Ostatní proslov už si maminka pro pláč nepamatovala. Pana učitele měla ráda až do stáří a napsala, že stejně ho měl rád i bratr František Štěpka. Mnoho lidí z Novosedel na pana učitele Němce vzpomínalo s láskou až do smrti.
Mládí
Hned po vyjití školy v lednu šla maminka sloužit za děvečku k příbuzným. Byla tam však pouze do konce března, kdy se celá rodina stěhovala z Novosedel nad Nežárkou do Prokopského dvora. Tuto změnu vyvolal dědečkův bratr Jan Štěpka, který bydlel v tomto dvorci a pracoval v Klenovském revíru hraběte Černína. Dvůr se nacházel v katastrálním území obce Velký Ratmírov, okres Jindřichův Hradec. Strýček Jan jednou dědečkovi Jakubovi řekl: "Heleď, Jakube, lépe by ti bylo v Prokopském dvoře."Dědeček mu uvěřil a nikdy toho nelitoval . Blíže o tom je ve vyprávění o dědečkovi a babičce Štěpkových. Stěhovali se všichni, i s babičkou Vančurovou, 25. března 1898.
Babička Vančurová byla dobrým duchem rodiny. Když měl dědeček Jakub s manželkou Terezií nedorozumění, babička Vančurová mu říkala : „Kubíčku, jen ji nech, ono jí to přejde.“ Dědeček měl tchyni rád a říkal jí „mámo“. Po její smrti na ni často vzpomínal a říkal dětem, že měla krk jako labuť /bílý a dlouhý/. Naproti tomu děda Vančura byl prý snědý. Babička Vančurová měla otlačené nohy od dřeváků, chodila proto po špičkách a zkrátily se jí na nohách žíly, takže k posledu nemohla chodit. Tak alespoň kolíbala děti, škrabala brambory a aby děti nezlobily, povídala jim pohádky /O skleněném vrchu, O princi Nedvědovi/, anebo jim zpívala. Některé z nich moje maminka zapsala /např. Když jsem plela len, Zelená se řeřicha atd./. Ale lesům babička Vančurová nerozuměla. Když se stěhovali do Prokopského dvora byly ještě modříny holé a babička myslela, že jsou suché. A tak zeťovi říkala: "Kubíčku, tady budeš mít práce".
Když dědeček koupil krávu, tak se babička těšila: "Děti, teď se aspoň najíme sedlého mléka". Zemřela rok po stěhování a je pohřbena v Pluhovém Žďáru, daleko od Novosedel. Zemřela ve věku 77 let.
Maminka moje šla brzy po přestěhování sloužit do Pluhového Žďáru. Za 3/4 roku dostala platu 28 zlatých, které dala skoro všechny rodičům. Potom požádal dědečka hajný Neužil /otec pozdějšího švagra maminky/, aby k němu šla maminka sloužit do klenovské hájovny. Měli šest krav a dvě jalovice. Kromě maminky v hájovně pracoval v létě ještě pasák. Dobytek se uklízel v zimě, v létě od čtyř hodin ráno, teprve pak byla snídaně. Mamince bývalo v lesní samotě, které nebyla zvyklá, velmi smutno. Bála se vyvážet za tmy kotouč s hnojem, když v lese houkaly sovy. V létě nosila dvakrát týdně máslo do Studnice na prodej. Bylo to dost daleko a do kopce, ale maminku vždy potěšil na kopci rozhled, protože v dáli viděla novosedlský kostel "jak se krásně díval do kraje". Na hájovně se vařilo zvláště pro rodinu a zvláště pro čeleď. V poledne mívala rychlé jídlo "cantory" /z bramborového těsta/, pečené na plotně bez mastného. Za rok služby dostala maminka 50 zlatých. Později v Pohoři u Viturků dostala více /asi 70 zlatých/. Byla pilná a pracovitá, proto o ni hospodáři stáli a rádi ji zaměstnávali.
Ještě ve Žďáru se maminka skamarádila s Mařenkou Kůrkovou. Pak se rozešly; Kůrková šla sloužit do Jindřichova Hradce, maminka k Neužilům. Dopisovaly si, až se domluvily, že se dají spolu vyfotografovat. Mamince bylo 18 let a těšila se na společný obrázek, zatím však v Hradci Mařenku nenašla. Předešlý den se nešťastně při koupání utopila, byla zrovna v umrlčí komoře. Babička, která tehdy maminku doprovázela, jí nedovolila rozloučit se s mrtvou v umrlčí komoře, aby ji „neměla pořád před očima“. Tak se tedy mohla dát vyfotografovat jen sama.
Maminka v 18 letech - /zde dokument obsahuje foto/
Cestou domů /vlastně do služby/ čekala maminku s babičkou ještě jedna zkouška. Potkaly maminku utonulé Mařenky, která nesla dceři do města nové šaty. Oběma – mamince i babičce bylo těžko, jak říci smutnou pravdu Mařenčině matce. Maminka napsala ve svých vzpomínkách, jak „asi zkusila, jako úder hromu se na ni snesla strašná zpráva.“ Ani naší mamince a babičce Štěpkové nebylo dobře. Byly obě hladové, rozrušené a unavené a obě musely do práce. Babička domů do Prokopského dvora, maminka do hájovny, kde už hajná také nebyla nejmladší a nemohla postrádat děvečku na pohřeb ve všední den. Tak to je historie nahoře uvedené fotografie.
Do Prokopského dvora chodila za maminkou občas kamarádka z obce Plasná /u jejíhož strýce kdysi sloužila/. Jednou přišla a maminka jí povídá: „Mařko, já ti nemám ani co dát k pití, kráva nám už asi měsíc nedojí.“ A tak ji kamarádka pozvala k nim do Plasného pro mléko, měly ho dost. Maminka si nesla ve starodávném hliněném plucaru /s nímž kdysi chodila pro mléko v Novosedlech na faru/ potřebné mléko. Nesla ho zpátky, když tu náhle, asi 20 minut před Prokopským dvorem, vypukla bouřka. Maminka přicházela k lesu v lijáku, ale pojednou blízko ní udeřil blesk - lekla se a upustila džbán. Ten se rozbil, mléko se rozlilo. Mamince bylo do pláče, ale bála se bouřky a utíkala domů tak rychle, jak jí dovolilo dýchání. Babička ji zkritizovala, že je "šikovná", ale byla ráda, že se vrátila živá, i když promoklá skrz naskrz.
V roce 1906 přišla tato kamarádka se zprávou, že pojede do Rakouska pracovat, aby se naučila německy. Maminku přemlouvala, aby jela s ní, že se tam více platí /údajně za půl roku práce 84 zlatých/, každý den je k obědu maso a hovězí polévka, na svačinu víno, zatímco v Čechách byly plat i strava pod- statně horší. Pracovat se mělo v obci Pulkava, blízko které pracoval také maminčin bratr František Štěpka. Kamarádka maminku naučila okopávat víno a tak spolu odjely. Maminka byla s prací i zacházením spokojena. Všechny vydělané peníze posílala rodičům.
Ale cesta byla pro maminku osudová. Namluvil se ji tam český chlapec Josef Daněk z Jihlavy. Ucházel se o maminku velmi usilovně; jestli si ho nevezme, tak prý si "něco udělá". Co dělat? Bylo to v cizině, chlapec byl upřímný. A tak byla v roce 1907 v Prokopském dvoře svatba. Jako družička přijela Daňkova sestra, a to v jihlavském /tzv. pajerském/ kroji, takže vyvolala velkou pozornost. Za svědka si Daněk přivezl svého souseda Fr. Vaňkáta z Waldhofu /dnes Lesnov/ u Jihlavy. A mamince začala nová éra života, jež nebyla bez obtíží.
Doba dospělosti
Novomanželé opustili jinak pohostinné Rakousy a přesídlili do Jihlavy. Zprvu bydleli u rodičů manžela, později v Polenské ulici. Zaměstnání však získali obtížně. Zprvu roztloukali kamení na silnici u Jihlavy do Smrčné, později se Daněk dostal na dráhu a maminka pracovala u sedláka v Hruškových Dvorech u Jihlavy.
Ze svých peněz, tj. zřejmě z věna od rodičů, musela maminka koupit nejnutnější zařízení, dokonce dala 20 zlatých na svatební šaty /asi manželovi/. Kromě toho jí od peněz pomáhali i tchán s tchyní, kteří se rádi najedli a napili. Daněk do roka umřel. Maminka stála nad nebožtíkem s prázdnýma rukama, z věna jí nezbylo nic. Kdyby nepřijel dědeček Jakub Štěpka na pohřeb s menší hotovostí, tak by snad maminka nebožtíka nepohřbila. Dědeček zaplatil i pohřeb i zpáteční cestu do Dvora s maminkou. Maminka po letech napsala, že "ani vypovědět nelze, jak jsem byla babičce vděčná", když jí dědeček vyřídil, že se má vrátit k rodičům.
Po návratu maminka brzy začala pracovat u revírníka /"fořta"/ Neuhitlera. Práce byla podobná jako v klenovské hajnici. Ve vzpomínkách se vynořují "uleželí" zajíci /prolezlí červy/, které si fořt dával "udělat". Z myslivny na pokraji lesa u Studnice se nabízel pohled do širého kraje, snad i na známý kostelík v Novosedlech?
Asi po třech letech se v Prokopském dvoře znovu objevil bývalý soused Vaňkát. Znal pracovitost a osud Daňkové a přišel s nabídkou. Mezi dělníky na dráze se seznámil se skromným, poctivým spoludělníkem, Šimonem Hlávkou. Slovo dalo slovo a Vaňkát osmadvacetiletému spolupracovníkovi řekl, že ho může seznámit s hodnou ženou, vdovou po Daňkovi, s jedním děvčátkem, naší Mařenkou. Zajeli do Prokopského dvora k dědečkovi a babičce Štěpkovým na námluvy. Všem se Šimek, jak mu tehdy zkráceně říkali, zalíbil. Byl ze stejného selského kořene jako oni a mluvil rozvážně. Dne 2. května 1911 z toho byla svatba; tentokráte s dlouhým pokračováním a šťastným životem.
Maminka v 27 letech - /zde dokument obsahuje foto/
Manželé Hlávkovi si brzy našli byt v ulici Severozápadní dráhy /dnes Havlíčkova/ v Jihlavě. Majitelem domu byl sice Němec /Neumann/, ale také železničář, takže bydlení nemělo žádné zádrhele. I děti někdy zašly k Neumannům na táčky. Byt byl v suterénu a bez příslušenství, ale lidé byli tehdy méně nároční.
Maminka si přinesla výbavu, mimo jiné truhlu, která měla tehdy důležité poslání, a skříň ze sosnového dřeva, jakou dostal i strýček František od svého dědečka. Na splátky si maminka koupila šicí stroj, s nímž pak ušila mnoho užitečných věcí. Na splátky však obyčejně nezbývalo a tak se bralo ze spořitelny, asi z věna.
Brzy přišla rodinu navštívit i babička z otcovy strany, Veronika Hlávková. Byla sice chudobná, ale vždy něco praktického přinesla - aspoň brambory. Ty jsou pro chudého zdrojem hlavní výživy. I přísloví uvádí, že to jsou boží dary. A lidi si uměli tehdy takového daru vážit, zejména když ho babička přinesla až z Věžnice /Bahenní/, ze vzdálenosti asi 18 km. Za možnost trvalého používání těchto darů, za zdraví všech a za štěstí celé rodiny se všichni společně modlili. Když už modlení trvalo téměř dvě hodiny, zdálo se to mé sestře Mařence dostatečně dlouho a projevila v tomto duchu svůj názor. Za tento projev samostatného mínění pak byla potrestána metlou. Babička Veronika byla totiž i se svou matkou a dcerou velmi zbožné a chodily často na nejrůznější poutě a církevní procesí.
V té době maminka pracovala u zedníků jako přidavačka, dokud jsem se nenarodil. Postupně pak pracovala, jak jí to domácnost dovolila, v provazárně, koželužně /Budischowski/ a nakonec v přádelně. Provazárnu postavili čeští sedláci, aby získali odbyt pro svůj len. Později se z provazárny stala pilnikárna /dnes součást n.p. Tona/. U Budischowského měla maminka těžkou práci - natahovat těžké usně na trámy k sušení. Tehdy jí pomáhala kamarádka /myslím, že paní Holínská/ - asi sousedka z Polenské ulice. Přádelnu postavil otec slavného hudebníka Gustava Mahlera. Vydělal veliké peníze na pálení a prodeji kořalky ve Znojemské /Malinovského/ ulici, v budově označené dnes deskou Gustava Mahlera. Tak jak byl starý Mahler dobrý kořalečník, už nebyl jako fabrikant. Protože se přádlo prodávalo na váhu, poroučel dělnicím přízi hodně vlhčit. Když ovšem příze přišla shnilá, odběratel ji vrátil a Mahler měl škodu. Personál však si z toho dělal posměch. Dnešní scénárista řady filmů, dr. Zdeněk Mahler z Břevnova, je příbuzným Mahlerů z Jihlavy.
Oba naši rodiče, tatínek a maminka, těžce pracovali. Někdy v prvních letech manželství, ještě před 1. světovou válkou, si asi na vánoce koupili kachnu. Maminka kůži stáhla, sádlo vyškvařila. Byla to velmi výjimečná událost, na kterou maminka dlouho vzpomínala. Se stydlivými rozpaky se přiznala, že kachnu snědli na posezení /koneckonců po stažení kůže a vyškvaření sádla z ní moc nemohlo zůstat/.
V polovině března 1914 jsem měl horečky a maminka mě musela asi tři dny nosit na rukách ve dne, v noci. Jak mě položila, hned jsem hrozně křičel. Maminka byla slabá, nevyspalá a během čtrnácti dní čekala narození Jarouška. Tak se najednou zhroutila a doktor ji posílal do nemocnice. Tehdy měly nemocnice špatnou pověst a Vaňkátová jí říkala: "Nechoď do nemocnice, když máš umřít, tak umři doma." Mamince už bylo všechno jedno, zůstala doma a krizi překonala. Za čtyři dny se jí narodil Jaroušek. Byl drobný a slabý, ale zdravý. Maminka ho nemohla kojit, ale tehdy, na jaře 1914, bylo ještě všechno k dostání. Tak mu aspoň mohla kupovat mléko. Nakupovat chodila sestra Mařenka. Jednou měla donést kvasnice za několik krejcarů, ale ztratila peníze. Strašně se rozplakala /na mostě přes řeku/, protože peněz měli rodiče málo, a tak se bála domů. Lidé se zastavovali a ptali se, co se jí stalo. Vzlykající děvče se svěřilo se svým trápením a Mařenka najednou zjistila, že jí kolemjdoucí darovali drobné peníze, kterých bylo více, než měla původně. Tak se potom rozveselila - a ještě více při návratu domů, když původně ztracené peníze našla.
Když vypukla 1. světová válka, bylo hůře. Hned druhý den po jejím vyhlášení kupec Brož, kde maminka pravidelně nakupovala, odmítl jí prodat mouku a nabídl jí jakýsi rýžový prach, a to ještě draho. A bylo ještě hůře /psal jsem o tom ve vzpomínkách na tatínka/. Tatínek musel čtyřicátý den po mobilizaci také narukovat.
Potravin bylo stále méně, v německé Jihlavě je sehnali ještě spíše Němci. Chléb byl velmi špatný a bylo ho málo. Až později byly zavedeny chlebenky, i když ani ty nebyly zárukou získání chleba /Rakousko bylo proslulé svým šlendriánem, na rozdíl od Německa, kde bylo zásobování dobře organizováno/.
V roce 1915, když byl konec školního roku, už byla maminka tak zničená, že sebrala děti a odjela k rodičům do Prokopského dvora. Měla velké starosti o tatínka, který z války dlouho nepsal. Se strachem prohlížela rozsáhlé seznamy padlých, jestli se mu něco nestalo. Dětem bylo u dědečka a babičky dobře - měly mléko, dobrý chléb, brambory a máslo, "co kdo chtěl". Ale maminka byla "jaksi slabá". Babička Štěpková to na mamince viděla a šetřila ji, jak mohla. Ani nechtěla, aby něco dělala. Nebylo to však nic platné. Jednou ráno se maminka u stolu zhroutila. Vůbec ji nemohli vzkřísit. Až prý asi po 20 minutách zaslechla hlas strýčka Jana Štěpky, jak ji volá. Babička se také div nezhroutila a dědeček Jakub plakal. Maminka si tak uvědomila, jak ji mají všichni rádi, už mysleli na nejhorší. Dědeček chodil tenkráte od jednoho lékaře ke druhému /za velké peníze - pojištění žádné nebylo/. Až z Deštného přijel doktor a zjistil naprosté vyčerpání. Předepsal pití vína a mléka. No, víno ve Dvoře nebylo a do Jindřichova Hradce nebo do Kardašovy Řečice bylo daleko. Tak se asi maminka vyléčila tím mlékem. Také k její rekonvalescenci přispěla zpráva od tatínka, že se asi brzo vrátí z války. A znamenalo to obrat k lepšímu. Dráha tatínka z války vyreklamovala, jak jsem o tom psal ve vzpomínkách na tatínka. Když se tatínek za nějaký čas skutečně objevil, chtěla s ním jít maminka hned do Jihlavy. Ale strýček František Štěpka, který byl na dovolené, si z ní dělal legraci, že je slabá. Když však babička řekla, že všechno zastane sama, jestli Mařenka ohlídá ostat- ní děti, odjeli naši rodiče do Jihlavy spolu - avšak bez nás dětí. Dědečkovi na úhradu jejich vydání přispívali částkou 16 korun měsíčně, více nemohli. Maminka po letech v této souvislosti napsala: "Och ti naši rodiče, do smrti jim budu vděčná". Tatínek začal pracovat zase na dráze, na vrchní stavbě, maminka v koželužně.
Naši rodiče ovšem jezdili do Prokopského dvora tak často, jak mohli. Tatínek měl režijní jízdenku a do Dvora se jezdilo - za rodiči, za dětmi, ale také za strýčkem Václavem s rozbitými botami. Děti byly u dědečka a babičky až do podzimu 1918. Mařenka, která začala chodit do školy v Jihlavě, za války navštěvovala školu v Pluhovém Žďáru. Pan řídící učitel ji v Pluhovém Žďáru kritizoval, že je "špatná vlastenka", když nezná rakouskou hymnu. Ona se v jihlavské /ovšem české/ škole nezpívala, kdežto v české vesnici ano, aby pan řídící nemohl být kritizován za neloajálnost vůči státu.
V únoru 1918 se měla narodit sestra Anna. V té souvislosti slyšela naše nejstarší, Mařenka, v Prokopském dvoře rozhovor dědečka Jakuba s babičkou. Dědeček měl špatný sen a obával se o život maminky. Domníval se, že by v případě jejího úmrtí tatínek nemohl zůstat se všemi dětmi sám. Nejvíce mu šlo o Mařenku. A tak babičce řekl: "Já ji Šimonovi nenechám." V případě úmrtí maminky chtěli Mařenku osvojit. Naštěstí vše dobře dopadlo a obětavost prarodičů nebyla podrobena další zkoušce. Ke konci léta jsme už všichni byli u rodičů v Jihlavě.
Tam došlo k podstatné změně jídelníčku, vše se muselo kupovat. Mívali jsme dva různé druhy šterců, škubánky, hrách a kroupy, nastavovanou kaši, cmundu /bramborák/ ze syrových brambor nebo z vařených, knedlíky, bosáky /knedlíky ze syrových brambor/, loupané brambory se sádlem /"volupsije"/, bramborové placky, někdy i litáky /tj. těsto na bramborák nalité na teplou plotnu ovšem nemaštěné/ atp. V neděli bývala buchta nebo jiný moučník. Velmi rád jsem chodil do městských jatek pro vepřovou nebo hovězí krev, maminka ji uměla dobře udělat. Dobré byly také placky se zelím atd. Polévky jsme mívaly různé: oukrop /voda z brambor s česnekem/, zelňačka, zapražená s kroupami, chlebová, z rýže, ze sága a jiné. Babička v Prokopském dvoře někdy dělala i polévku z piva. Když se koupilo maso, bývala hovězí polévka. Ovoce nám vozil tatínek na podzim - obyčejně švestky, buď z Grešlového Mýta nebo z Golčova Jeníkova. Jinak jsme o prázdninách užili hlavně borůvek, malin, ostružin nebo třešní /v Prokopském dvoře/. Válečné hospodaření dlouho přežívalo.
Brzy po válce se němečtí železničáři začínali stěhovat do Vídně, také pan Neumann. Dům koupili manželé Bumbálkovi a bydlení se stávalo stále nepříjemnějším. Domácí dělali různé potíže, např. s přístupem na půdu atp. A také rodina už byla příliš početná na jednu místnost.
Začátkem roku 1923 nás postihla těžká rána, která zasáhla zejména maminku. Po krátké nemoci nám zemřel devítiletý Jaroušek, dne 14. dubna, v důsledku zápalu slepého střeva. Při návštěvě v nemocnici nad ním tatínek plakal, ale Jaroušek ho uklidňoval slovy: "Tatínku, neplač! Za 21 roků bude válka a já bych stejně umřel." Tato jeho slova se v podstatě naplnila. Dodnes máme schován projev soustrasti nad úmrtím Jarouška, který nám napsala jeho třídní učitelka. Od té doby se stal duben pro nás ještě po dvakráte smutným měsícem, v dubnu zemřel tatínek i maminka.
Rok 1923 byl pro nás významný i tím, že se uskutečnila výstavba našeho domku pomocí stavebního družstva a se státní zárukou.
Náš rodinný domek - /zde dokument obsahuje foto/
Splácení dluhů na postavení domku trvalo až do konce třicátých let. Platilo se jednak záložně, jednak družstvu.
To vše zatěžovalo silně rodinný rozpočet. Hlavním zdrojem příjmů byla tatínkova gáže, i když také maminka občas pracovala na statku /Mašli/ - za 1 Kčs/hodinu, a i já později občas něco přivydělával. Maminka velmi šetřila. Také tím, že spolu s Mařenkou chovaly 1-2 kozy, prasátka, slepice, občas se vykrmovala husa, jeden čas jsme měli i králíky. Já jsem sice chodíval kozy pást, zejména na podzim, ale pro všechna tato zvířata se muselo shánět krmení /tráva, zrní, šrot, brambory/ - za vyžínání trávy se musela odpracovat určitá doba, i když se platilo také za tu trávu. Později jsme dostali od města zpachtovat 4 míry pole u hybráleckého hřbitova. To sice zlepšilo surovinovou základnu hospodářství, ale zase se musel shánět potah a práce na poli /orání, odvoz, popř. mlácení, atd./.
Určitou úlevou byl nákup v konzumním družstvu - nemuselo se platit hotově, ale vždy až po výplatě. Ale protože se také látky na oblečení, na ložní prádlo kupovaly na splátky, dokonce i konfekční šaty, zbývalo po výplatě v peněžence často málo peněz. Mezi železničáři, kteří mívali výplatu prvního v měsíci, bylo proslulé rčení: "Prvního má-je, druhého nemáje." Maminka si pečlivě vedla příjmy i vydání a když se jednou tatínek brzy po výplatě pozastavil nad nedostatkem peněz, maminka bez jakýchkoli řečí vzala tužku a spočítala, za co, kdy a komu se platilo. Prokázalo se, že nebyl ani haléř utracen zbytečně. Maminka např. evidovala, kolik vajec snesou slepice, který den a kolik která za měsíc. Ještě dnes se můžeme z útržků juxt /přehled o odběru/ konzumu přesvědčit, za kolik se nakupovalo, jak drahé bylo zboží a kolik se ho nakoupilo. Masa jsme kromě období zabijačky měli zřídka. Někdy i po dobu několika týdnů nebylo. Ani do školy nebo do práce jsme ne- dostávali zbytečně peníze, např. na svačiny. Na obědy jsem jezdil domů nebo jsem dostal asi 2 Kčs, tatínkovi jsme obědy nosili. Co bylo třeba nezbytné, to se koupilo, kapesné ne- existovalo - prostě: šetřilo se. Máslo se nekupovalo, mastilo se jenom sádlem, které zbylo ze zabijačky. A to bylo výborné - něco zcela jiného než bylo "presované" sádlo po válce z Ameriky.
Naši stravu zpestřovala zelenina, plody ze zahrádky /rybíz, angrešt, jablka/ a ovocné zavařeniny, které maminka každoročně na podzim vyráběla /samozřejmě s naší pomocí/. Šetřilo se i tím, že vše, co mohla, maminka sama šila /ložní prádlo i osobní, zástěry, trenky, košile/ a spravovala, háčkovala a pletla svetry, halenky i celé šaty; prostě všemožně pečovala o snížení výdajů. Jako vynikající krajkářka vyrobila plno dekorativních deček, ale i vzorů na límce či rukávy. To vše upletla či uháčkovala pro svoje děti a to pak dostali i její vnuci či vnučky. Jako dobrá hospodyně pamatovala na přípravu výbavy pro děvčata. Kupovala peří, které jsme po večerech v zimě drali, šila cíchy i sypky.
Aby byl z tzv. kabinetu nějaký užitek, pronajímal se a poskytoval malý, ale stálý příjem. Ale také v něm bydleli příbuzní - maminčina sestra Růža, provdaná Ženčáková s rodinou /narodil se jí tam i první synek Jožínek/, později sestra Marie s celou rodinou až do revoluce /dokud si ne- koupili domek ve Vyskytné nad Jihlavou č. 68/.
V roce 1932 nám zemřela babička Štěpková. Už měla prsty zkroucené od reumatismu a upracované. Skonala náhle, takže naši rodiče, kteří doprovázeli sestru Annu na Šumavu k příbuznému polesnému Fr. Neužilovi na prázdniny, nevěděli o nastalém neštěstí. Teprve při zpáteční cestě do Jihlavy se při přestupování v Horní Cerekvi dozvěděli od sestry Mařenky, která už jela z pohřbu, smutnou zprávu. Maminka si mnohokráte stěžovala na svůj osud. Řadu svých milých nebo přátel nemohla doprovodit na poslední cestě /ani své dvě přítelkyně z mládí, ani svou maminku, svého otce Jakuba, dokonce ani později svého manžela, našeho tatínka/. Vždy jí v tom nějaká mimořádná událost nebo nemoc zabránila.
Stáří
Když bylo mamince asi 50 let, zametala na půdě, aby se tam mohlo uložit nové seno. Množství zvířeného prachu však jí přivodilo těžké astma. Určité dýchací potíže pocítila hned večer, ale v následujících dnech se nemoc rychle zhoršovala. Nepomáhaly ani různé léky. Maminka měla velké bolesti, nemohla si vydechnout, ve dne i v noci se musela otevírat okna, a to i v zimě. Bývalo jí strašně těžko. Po letech se jí přiznala sousedka, paní Adamcová, že jejím obtížím ani nevěřila, dokud tuto nemoc také nedostala. Maminka nemohla pracovat v kuchyni, ani chodit, nesnášela ani zápach cibule. Aby byla nějak užitečná, tak - pokud mohla - alespoň pletla na posteli. Určité úlevy dosáhla až asi po deseti letech, po návštěvách a injekcích odborné alergoložky, paní doktorky Liškové v Praze, Na Slupi. Záduchy se sice nezbavila úplně, ale dosáhla přece jenom částečné úlevy a vystačila s normálními léky. Byla také na léčení v Brandýse nad Orlicí a v Luhačovicích, ale bez zvláštního úspěchu.
Maminka a tatínek - /zde dokument obsahuje foto/
V roce 1941 jsme s maminkou přivítali jejího otce, dědečka Jakuba Štěpku. Zároveň u nás oslavil svoje osmdesátiny. K radostné náladě přispěli významně oba švagři Teodor Müller (též Theodor Müller - pozn. red.) a Oldřich Kužel i sestra Mařenka. Dědeček to vše s dojetím ocenil ve svém dopise, který nám poslal po svém návratu domů. Fotografie z jeho oslavy jsou uvedeny na straně 11 vzpomínek na dědečka a babičku Štěpkovy.
Na návštěvy k mamince /která stále postonávala/ i k tatínkovi přijížděly často návštěvy. Zvláště to byla teta Ženčáková s manželem a my, její děti se svými rodinnými příslušníky. Babička se dožila šesti vnoučat a pěti pravnoučat. Zvláště velká "slezina" se uskutečnila v roce 1961. Oslavovala se "zlatá svatba" našich rodičů. Přijeli i sourozenci matčini - strýček Václav Štěpka, teta Terezie Šašková, Julie Neužilová a Růžena Ženčáková se svými manžely. Od Městského národního výboru dostali jubilanti dárkový koš se slavnostním věnováním. Na obrázku jsou účastníci oslavy:
/zde dokument obsahuje foto/
Brzy po "zlaté svatbě" mých rodičů se sešla valná část rodiny Štěpků v Prokopském dvoře u příležitosti stého výročí narození dědečka i babičky Štěpkových. Sjezd se uskutečnil díky iniciativě mého bratrance Karla Štěpky a jeho výtečné organizační přípravy. Zajelo se do místa působení prvního známého předka Víta v Kolencích, pak do Novosedel nad Nežárkou /bydliště našich prarodičů a rodného domu dědečka Jakuba/ a nakonec trasou, kudy kdysi jeli z Novosedel, až do Prokopského dvora a do klenovské hajnice. Navštívili jsme samozřejmě také hroby našich předků - babiččin v Pluhovém Žďáru, dědečkův v Kardašově Řečici. Tiše jsme zavzpomínali jejich práce a obětí, které pro nás podstoupili. Toho zájezdu se účastnila maminka i tatínek.
1961 - /zde dokument obsahuje foto/
25.7.1965 - /zde dokument obsahuje foto/
Stáří našich rodičů ulehčovala sestra Anna se svým manželem Oldřichem Kuželem. Téměř denně nosili obědy, tatínkovi také pivo. Pomáhali, jak mohli. A rodiče pomáhali ještě nám. Pro děti nám dávali plody ze svých dvou zahrádek, zejména oblíbené byly marmelády z rybízu.
Čas utekl jako voda a tatínkovi se ozvaly nové příznaky namoci. Už se bál opakované operace a koncem března 1964 odešel do jihlavské nemocnice, aby se už z ní nevrátil. Maminka byla těžce nemocná a taktak se mohla s tatínkem rozloučit při jeho odchodu do nemocnice. Více už ho nespatřila. Na pohřeb, který se konal v Praze, nemohla přijet, což těžce nesla. Přestěhovala se ke Kuželům, kde jí sestra poskytovala všestrannou péči. Prodělala operace šedého zákalu a nemoce stáří. Mařenka z Vyskytné často jezdila za maminkou nebo poslala mladší dceru, také Mařenku. Ale i sestra maminčina, Růženka Ženčáková se svým manželem, maminku pravidelně navštěvovali. Maminka tak měla stáří všestranně ulehčováno.
V Prokopském dvoře byla ještě v roce 1965, zase zásluhou Karla Štěpky. Se širší rodinou Štěpkovou se maminka sešla ještě u příležitosti 82., 85., a 90 narozenin zásluhou švagra Oldřicha Kužela. Všechny tyto pozornosti maminku velmi potěšily. Uvádím fotokopii pozvánky, kreslené švagrem, do níž se přítomní podepisovali.
Pozvánka na 82. narozeniny - /zde dokument obsahuje foto/
U slavnostní tabule - /zde dokument obsahuje foto/
Fotokopii pozvánek k 85. a 90. narozeninám uvádím v příloze.
Maminka v péči sestry Kuželové překonávala různé zdravotní problémy. Dokonce i pro jiného smrtelné zranění - zlomení krčku stehenní kosti. Ošetřující lékař nevěřil, že se toto zranění může v tak pokročilém věku vyléčit. Ale přesto se to podařilo. Sestra maminku pravidelně masírovala, aby nedostala proleženiny, dbala na správnou výživu s hojností vápníku, takže kost srostla. Ale jiné zdravotní komplikace maminku udolaly. Zemřela dne 5. dubna 1977 ve věku 93 let. Po zpopelnění v jihlavském krematoriu byly její pozůstatky uloženy do hrobu na hřbitově Kalvárie, vedle našeho tatínka, spolu s Jarouškem, na něhož celý život vzpomínala.
Maminka v 85 letech - /zde dokument obsahuje foto/
Maminka žila ve šťastném manželství. Nikdy jsme jako děti neviděly, že by mezi rodiči byly nějaké rozepře nebo neshody. V mládí ovšem maminka prožila mnohé dramatické události. Zvítězila její inteligence, láska k rodině a pomoc rodiny. Jakoby v ní byly soustředěny vlastnosti národa - čestnost, poctivost, pracovitost a věrnost: sobě, manželovi, rodičům i nám dětem. Svým praktickým příkladem i vhodnými slovy nám dětem tyto vlastnosti vštěpovala. Typickým pro ni bylo používání stovek přísloví. Aniž měla vyššího vzdělání, orientovala se dobře ve světě, až do nejvyššího věku se zajímala o veřejné a mezinárodní problémy. Přitom zůstala a byla vzornou hospodyní, manželkou a matkou. Díky Tobě, maminko.
Na základě poznámek maminky, vzpomínek sester Marie a Anny (Marie Müllerová a Anna Kuželová - pozn. red.), jakož i výzkumů bratrance Karla Štěpky zaznamenal